Dovedl mě obratně do hotelu, bezvadnou japonštinou domluvil objednaný pokoj a doprovodil k němu. Odemkla jsem dveře. Pokojík byl malý i podle mého skromného soudu, ale velice pěkně a prakticky zařízený, čistý, útulný. Byla tam klasická postel podle evropského vzoru, žádné rohože složené přes den ve skříni, jak jsem si ve svých představách  vykreslila futon. Jan san mi zřejmě četl myšlenky a jen tak prohodil:

„Chtěl jsem, aby vás ubytovali v hotelu evropského typu. Sám podle sebe vím nejlépe, že na futonu byste si moc neodpočinula. Kdo si jednou zvykne na postel, už si těžko zvyká na tento japonský vynález.  A vůbec, jak na vás doléhá časový posun? Unavená?“

„Ne, zvládám to dobře. Vlastně mi ještě ani nepřišlo, že bych mohla být unavená, přiznám se, že jsem let z větší části prospala. Nejhorší bylo to čekání na Ruzyni, let měl zpoždění, nepočítala jsem s tím. Ale vzhledem k tomu, že let trval asi 14 hodin, docela jsem si naspala do zásoby. Bývám unavená až tak dva či tři dny poté, co překonám nějaké vyčerpání. Takže, všechno vlastně teprve přijde.“

„Tady  večer za chvíli teprve začíná, jestli máte zájem, počkám na vás dole v hotelové hale, trochu se tu zařiďte, udělejte si pohodlí a jestli skutečně nejste unavená, můžeme vyrazit poznávat večerní Tokio.. Vzal bych vás na skromnou večeři a co byste řekla třeba prohlídce noční Ginzy? Za chvíli se setmí a být v Tokiu a neprojít se noční Ginzou, svítící stovkami barevných blikajících neonů, nepředstavitelným  množstvím obchodů, obchůdků a butiků, to by snad ani nešlo. Slibuji, že ta večeře s procházkou zaberou jen chvilku, zítra nás čeká pracovní den. Ráno vás tu vyzvednu a půjdeme spolu na jednání, nenechám vás tu v té džungli samotnou, nemějte obavy. Jsme tak trochu spojenci, když už nic jiného, přeci jen nás spojuje stejný původ.“

Jan san byl tak milý ve své přirozenosti. Těšila jsem se na společnou procházku s tímto zajímavým člověkem a tak jsem se pokusila o mírný úsměv:

„Jen se převléknu a za chvilku budu dole v hale, moc se těším, ale skutečně  vás nepřipravuji o  čas?“

Jen se ušklíbl: „O můj čas? Již několik dnů si jej pro vás připravuji a to jsem vás ani neznal! Stačila mi myšlenka, že jej strávím s někým z mého domova a teď, když jsem vás poznal, mám pocit, že jsem zase jednou vyhrál nad Osudem.

            Osaměla jsem ve svém pokoji. Byl malý, ale velice prakticky zařízený, barevné ladění přírodních tlumených barev mu dodávalo na útulnosti. Rychle jsem sáhla do cestovní kabely po toaletních potřebách a málem zakopla, s jakou překotností jsem spěchala do koupelny k zrcadlu. Ani se nemusím převlékat, jen si opláchnu obličej, přepudruji nos a  rychle si obtáhnu rty rtěnkou s vůní jahod. Ještě vykartáčovat vlasy a hotovo, jsem připravena se toulat po Ginze.

            Jan san byl dokonalý společník. Přesně věděl, kam mě zavést, co mě zaujme. Nespěchal na mě, nechával mi dostatek času a naše procházka ohromujícím světem Ginzy, který se nedá popisovat, protože je možné jedině tu atmosféru prožít, z nás sejmula počáteční rozpaky.

Zjistila jsem, že si s ním uvolněně povídám, že mé úsměvy jsou již zcela přirozené a pomalu se zbavuji počátečního ostychu. Když mě již objevování japonského světa obchodů a nepoznaných lákadel, z nichž mnohé jsem viděla skutečně poprvé v životě, zmohlo na tolik, že si  toho všiml i můj průvodce, objevila se před námi typicky japonská restaurace.

Jan san mě pozval na pozdní večeři. Prohlížela jsem si ve výloze lákavě vyhlížející vystavené pokrmy, které měla restaurace na jídelním lístku a přes určitou nedůvěru k některým je pravdou, že jsem najednou pocítila hlad. Jan san mi jen pobaveně zašeptal, že se právě dívám na vystavené atrapy, já se na něj nevěřícně podívala a vyprskla smíchy.

Vešli jsme dovnitř, já se pohodlně usadila do titěrného křesílka a s pobavením sledovala, jak  Jan san jen s obtížemi do něj vtěsnává svou velkolepou postavu. Je to asi občas problém, přizpůsobovat se subtilním Japoncům. Zřejmě nebude častým návštěvníkem těchto míst, odhadla jsem. Ale již byl u nás uctivý Japonec s nikdy neopadajícím zdvořilým úsměvem ve tváři a jakýmsi nahřátým ručníkem.

„To je ošibori, Japonci si s ním nejprve otřou tvář, což je příjemné především v létě a pak i ruce,“ vysvětloval mi můj společník a bez rozpaků i názorně předvedl. Usoudila jsem, že japonské zvyky mi jsou velmi příjemné.

„Jan sane, prosím vás, vyberte mi něco, vůbec se necítím na to, něco si tu cokoliv objednat. Přeci jen je to poněkud rozdílné od toho, na co jsem zvyklá,“ obrátila jsem se s důvěrou na svého průvodce. Bylo to velice rozumné, poněvadž on přesně odhadl mé chuťové rozpoložení.

Mírně povytáhl obočí, rychle prošel jídelní lístek a objednal tenpuru. Jak jsem později zjistila, tato japonská specialita se skládá z kousků různých mořských raků, zeleniny, mořských ryb i japonských hub, občas jsem rozpoznala kousek masa, který je vlastně namočen  do zvláštního těstíčka a orestován v rozpáleném oleji. Všechno se to pak při konzumaci doplňuje spoustou omáček roztodivných chutí, z nichž jsem poznala jen tu sójovou.

 K pití si Jan san objednal pivo a pro mě zdejší saké, tedy nihonšu, abych byla přesnější. Nic nám nechybělo k pohodě a pomalu se mezi námi začal  rozpřádat rozhovor. On mi vyprávěl o Japonsku, já mluvila o domově. Postupně jsem zjišťovala, že jej spousta skutečností z domova udivuje zřejmě víc, než mě zdejší japonské zvyklosti.

Působil na mě svou osobitostí a mě bylo v jeho přítomnosti hezky. Nevnímala jsem ani, jak plyne čas. Ale on  najednou zpozorněl, podíval se na hodinky a já nestačila vnímat, jak jsem se rychle ocitla přede dveřmi svého hotelového pokoje. Jan san mě doprovodil a při krátkém loučení upřesnil:

„Ráno vás vyzvednu o půl osmé, pracovní jednání budou začínat v deset hodin. Vyhovuje vám to?“

Nebyla jsem schopna racionálních myšlenek a tak jsem jen kývla hlavou. Cítila jsem, jak mě ovládá kouzlem své osobnosti, opájela se silou, kterou vyzařoval každým kouskem svého já. Krátce se rozloučil, snad jen ten pohled očí byl delší, než by se u náhodných známých dalo očekávat. Odcházel a já stála ve dveřích pokoje v Shinjuku v New city hotel a bylo mi smutno a hezky současně. Dívala jsem se za ním, dokud nezmizel v hotelovém výtahu.

Usmála jsem se, na konci chodby se totiž přeci jen ještě jednou otočil a já vnímala, jak se mě na krátko dotkl pohled těch nejmodřejších očí, které jsem kdy viděla.

 Po chvíli jsem již sladce usínala na druhé polokouli této planety, kde jsem v celém svém životě nikdy předtím nebyla. Mé poslední myšlenky patřily vzpomínkám na zítřek. Občas se mi to stává, že vzpomínám na zítřek. V mé mysli najednou vytanou vzpomínky na okamžiky, které se teprve stanou. Možná je to vzpomínka na některý můj dřívější život. Nevím. Ani nevím, jestli člověk žije jeden život, nebo dva, či více životů v jednom, možná že ty životy prožívá postupně. Prostě nevím, ale jak jinak bych mohla vzpomínat na to, co se stalo zítra?

Na prahu spánku se ve svém podvědomí ztrácím  v neklidně zlatavém teple tvé růžové aury, Jan sane... Vnímám, že Život ulil tvou duši do velice složité formy. Usmál ses, v očích ti zajiskřilo a já ochutnala toužebný pohled tvých očí barvy nejhlubšího moře. Jsme, ty a já. A já jsem ztracená v té nejsladší záplavě čistoty citu, která mě spoutává. Každý z nás je originálem, který dovede namalovat jen Život. A asi proto je jedinečný i rozhovor dvou poutníků, kteří se na chvíli sešli v prachu své cesty. O čem byl vlastně ten náš dnešní rozhovor? Co se to se mnou děje?

xxxx

            Druhý den dopoledne v deset hodin jsem stála v kanceláři společnosti, o jejíž existenci jsem věděla teprve pár dní. Bylo mi všelijak, ale nebyla jsem tam sama. Mým záchytným bodem byl obrovský blonďák s těma nejmodřejšíma očima, které jsem si jen dovedla představit.

V tomto koutu světa byl mým jediným přítelem, jediným článkem, který mě spojoval s mým vzdáleným domovem. Cítila jsem k němu nebývalou důvěru a uvědomovala si, že otřelý bankéř, jako já, by s nikým neměl navazovat takovéto přátelské vztahy.

Jak neprofesionální  chování, uvědomovala jsem si. Avšak zde, v té atmosféře mezi usměvavými drobnými muži tmavých vlasů s odlesky v ještě tmavších očích jsem neustále pokukovala po mém spojenci a zcela neprofesionálně si jej přivlastňovala.

Věděla jsem, že patří do opačného tábora, ale přesto jsem k němu pociťovala stále silnější důvěru. Choval se mile, byl přívětivý, ale jinak, než všichni okolo. Japonská přívětivost mi postupem času začínala připadat jako neproniknutelná maska, kterou si všichni oblékají, aby za ní skryly skutečnou tvář. Začínala jsem ji vnímat zcela jinak, než by se dalo očekávat. Rozčilovala mě, nedovolovala mi proniknout do myšlení tmavovlasých protějšků, vzdalovala mě od nich a já se cítila velmi vzdálená.

Rozčilovalo mě i  jejich sebeovládání. Jan san se uměl ovládat také perfektně, ale prozrazovaly jej ty jeho bezelstné modré oči. Měla jsem pocit, že v nich dokážu číst jako v knize. Byl to jen pocit? Nebo jsem skutečně vnímala jeho skryté myšlenky?

            Po nekonečně dlouhé době, naplněné společenskými obraty  a konvenčními frázemi jsem se konečně dostala k překladu kontraktu a začetla se do něj. Jan san mi jej podal a v mém jazyce podotkl:

„Nemusíte mít žádné obavy, ten kontrakt je skutečně v pořádku, není v něm žádný skrytý problém, celé jsem to prošel a myslím, že znám docela obstojně jak japonské, tak i české obchodní právo.“

Kdyby tato slova řekl kdokoliv jiný, zostražitěla bych. To vím docela přesně. Ale když je vyslovil Jan san, naplnilo mě to klidem a opustil mě i poslední náznak nervozity. Uvědomovala jsem si svůj rozdílný přístup k Jan sanovi v kontrastu s ostatními klienty banky a nemohla jsem si vysvětlit své počínání.

Velice pozorně jsem pročetla dvakrát předložený kontrakt a shledala, že měl můj přítel zřejmě pravdu. Našla jsem tam jen několik drobností k dopřesnění. Tyto detaily však jen vybočovaly z všeobecných platebních podmínek mého bankovního domu, avšak nikoli z mantinelů právního rámce, daného zákonnou úpravou. Nejsem hazardér, dala jsem si na čas a ještě jednou dlouhou dobu bloumala očima v kontraktu a hledala případný skrytý zádrhel. Ty smlouvy byly skutečně v pořádku. Vysvětlila jsem potichu své připomínky a Jan san  pokýval mírně hlavou.

„Tohle pro Japonce nebude problém, vysvětlím jim to. Jde jen o odlišné zvyklosti a toto mohou respektovat. Říkal jsem vám, že v těch smlouvách není zásadní problematické místo.“

            Jednání skutečně proběhla velice hladce, všechny mé připomínky druhá strana akceptovala a já byla najednou venku z budovy, stála pod slunným nebem bez mráčku někde daleko v Tokiu a mhouřila oči do toho žhnoucího terče, který je symbolem této země vzdálené.

            Byla jsem plná zvláštních dojmů z těch usměvavých lidiček, kteří jakoby nikdy nikam nespěchali a jejich největším středobodem zájmu bylo moje pohodlí. Vzpomněla jsem si, jak mi včera večer u tenpury Jan san vypravoval o japonské uctivosti a významně při tom povytahoval obočí. Ano, měl pravdu, nesmím zdejší obchodníky rozhodně podceňovat, jsou velice tvrdí a cílevědomí. Jen byli uhněteni z jiného těsta, formováni pod jiným sluncem, než já.  Odlišnosti, ano. Avšak za každým gestem byla skryta ostrá logická úvaha a urputnost dovést jednání do požadovaného bodu.

           Snad se mi to jen zdálo, vše mám již za sebou a nyní bych měla rychle myslet na návrat domů. Odsouhlasila jsem všechny smluvní dokumenty, nic podstatného ke sporování nenašla a teď tedy již jen dojedu zdejší dopravou do hotelu, zabalím a hurá domů.. Povzdechla jsem si, mžourajíc do sluneční výhně. Na chvíli jsem se zastavila a tu mě z mých myšlenek vytrhl známý hlas s neznatelným německým přízvukem:

„Co máte v plánu nyní? Mohl bych vám třeba ještě chvíli dělat průvodce, kdyby vám to nebylo nepříjemné?“

S údivem jsem se odpoutala od slunce a otočila se za hlasem:

„Myslím na návrat domů, nejprve jsem se tu chtěla zdržet přes víkend a něco si prohlédnout, ale nějak mi docházejí síly, i když možná to je jen nedostatek odvahy. Mám pocit, že se zde mezi těmi všemi lidmi zvláštních rysů musím zákonitě ztratit, také nemám odvahu čelit sama těm všudypřítomným úsměvům, nemohu se dočkat na tváře lidí, ve kterých umím číst.“

Na jeho tváři se objevil úsměv: „Rozumím vám, měl jsem podobné pocity, i když Japonce jsem bral trochu jinak. Asi to bude tím, že jsem toužil po jejich životním způsobu jako po alternativě, kterou jsem potřeboval po tom životu plném shonu, který jsem žil v Evropě. Bylo to zcela něco jiného, pohltilo mě to. Ale jsem tu již dlouho a člověk vždy touží po tom, co nemá. Dovolíte, abych vám něco navrhl?“

Vykulila jsem na něj nevěřícně své překvapené oči: „Cože? Co mi chcete navrhnout?“

„Zvu vás na výlet. Má sekretářka vám přebukuje let, nemusíte se o nic starat, v neděli vás dopravím na letiště a pokusím se vám za tu dobu, co nám zbývá, trochu představit Japonsko. Nehledejte v tom nic dvojznačného, vždycky jsem si přál někomu od nás to tu ukázat, vysvětlit, co je tu pro nás tak poutavého.. Prostě se jen s vámi chci rozdělit o své pocity a na oplátku chvíli vnímat ten všudypřítomný závan domova, který neustále z vás vyzařuje. Ještě chvíli si chci užívat vaší společnosti, jsem tak trochu sobec, jako jsou snad všichni chlapi. Souhlasíte?“

Dlouze jsem  pohlédla jeho směrem a zvažovala jeho slova. V mém pohledu bylo očekávání i obava. Všiml si toho.

„Prosím, nenechte mě, abych vás tu přemlouval, to slunce přespříliš žhne..“

To již nebyla jen slova. Cítila jsem přátelství spojenců, kteří se nalezli daleko od domova. Nešlo zvolit jinou odpověď a on to věděl. Byl to člověk, který neznal neúspěch, vždy dosáhl svých cílů. Mělo mě to varovat, ale já jen podlehla jeho kouzlu, jako by podlehl snad každý.

„V neděli tedy odlet z Narity? A celý jeden a půl dne poznávání. Krásná představa. Ale nesmíte mě tu nechat samotnou, jinak se tu v tom mraveništi ztratím, vnímám, že toto není místo, kde bych mohla žít, přesto mě velice vzrušuje svou osobitostí. Možná mě i na chvíli ovládlo, asi se to lidem někdy stává, že je něco ovládne, tak jako se to podařilo Tokiu v mém případě.“

„Vymyslel jsem pro Vás krásný výlet, ale poletíte domů z Ósaky, z mezinárodního letiště Kansai.. Nebudeme se již vracet do Tokia. Nasedneme na Šinkanzen, budeme si dlouhé hodiny povídat, občas někde zastavíme a budeme si prohlížet, co nás právě zaujme. Nechci strávit čas s vámi v zácpách zdejší dopravy, proto ten Šinkanzen. Nakonec, jak byste se mohla vrátit domů, aniž byste nevyzkoušela zdejší nejpoužívanější dopravu? To by bylo jako mít mezery v základním vzdělání!“ Nyní se již chlapecky široce usmíval a v jeho očích jsem spatřila rozmarné ohníčky radosti. Byl jako malý kluk, kterému jsem právě koupila vytoužený vláček.

„Dlouho jsem neměl radost, jako mám teď. Přiznám se, že jsem si podvědomě zařídil tento víkend beze všech povinností. Co říkáte ještě dnes výletu do národního parku Nikko, který sami Japonci nazývají drahokamem přírodní krásy?“

Zářila jsem. Odjížděli jsme během chvíle. Stále jsme si měli co povídat. Jan san mi vypravoval o Japonsku, já byla neustále v údivu a občas se zmínila o domově, srovnávala, což v mém společníkovi vyvolávalo občas úsměv a občas údiv.

V Nikko jsme si šli prohlédnout pětiúrovňovou pagodu Toshibu Shrine, pak jsme ještě stihli mauzoleum prvního šóguna Tokugawy a obdivovali jsme se preciznímu umění japonských umělců 17. století. Projeli 20 zatáčkami, které jsou pojmenovány prvními znaky japonské abecedy. Byl to neuvěřitelně kouzelný výlet, nikdy jsem nic podobného nezažila.

 (konec 6. části - pokračování)